Ach jo...
Strádám
a to už v mnoha ohledech…
hledám objetí tvé – alespoň ve svých snech
a čmárám vzkazy skoro po všech zdech.
HLAVU SI V DLANĚ VKLÁDÁM!!
Brečím.
Slzy v mém nitru rány omývají
a sny mé – se mi příliš hrůzné zdají.
Ústa si tu a tam svůj tiše dotaz zašeptají.
S PROSBOU TU V KOUTĚ KLEČÍM!
Objímám
jen přelud Tvůj – už sotva patrný.
Tak strašně bojím se té velké proměny.
Cit k tobě je tak silně neměnný.
TEBE CELÉHO V SOBĚ UKRÝVÁM!
Hledám
to východisko ze zdánlivé tmy...
a nesmyslně se as obklopuji propastmi a zdmi.
Ta samota se nepřečká tak lehce, bez újmy.
A STOKRÁT MŮŽU ŘÍKAT - BĚDA!
Evokuji
v sobě své myšlenky a touhy...
Čas je tak relativně krátký – však v samotě dlouhý.
Snad se mé jizvy (nebo tvé) už více neprohloubí
LÁSKA MÁ K TOBĚ NEUSTÁLE ROSTE – BUJÍ!
Mlčím,
protože slova má ti tolik ubližují.
Tak sedím sama ve své samotinké sluji
a toho nad námi tak často oslovuji.
AŤ MI DÁ SÍLU NEPÁRAT SE S NIČÍM!