Asi bych měla...
Hledám sama sebe ve verších a slovech.
Poslouchám ze tmy každičký povzdech.
A doufám že přijde za mnou naděje.
Ale však vůbec nic a nic se neděje.
Poslouchám praskot hořící svíčky.
Takhle to v smutku dělávám vždycky.
A doufat ještě nepřestávám.
Že ustoupí smůla krásnějším pravdám.
Tolik let o štěstí hloupě jsem snila.
Tolik let šílená z těch snů já byla.
Tolikrát už spatřila jsem světlo.
Ale při vroucím dotyku pokaždé zhaslo.
Teď dalšího světla jemně se dotýkám
a další naději v duchu si objímám.
Však tohle štěstí zas není pro mě.
Zase jsem doufala ve štěstí marně.
Asi bych měla přestat jen snít.
Otevřít oči a vyjít ven žít!
Bojovat za štěstí, ne na něj čekat.
Bojovat za lásku, ne se jí lekat!