Déšť...
Připlul mrak a začal plakat.
Jeho slza dopadla na mou tvář
a smísila se s mou vlastní slzou.
Vzhlédla jsem a i přes
závoj smutku na mých
očích spatřila jsem oblak.
Byl velký a smutný,
byl mým zrcadlem,
mým přítelem,
z jeho slz jsem cítila porozumění.
Sklopila jsem oči,
Ne, nemohl mi rozumět,
nemohl chápat rány v mém srdci
v němž zhasly plamínky naději.
Zhroutila jsem se na zem
uprostřed opuštěné ulice
a nechala se laskat
kapkami deště.
Budu tu ležet, budu snít
a budu doufat
v nemožné … navěky.