Kdo jsem ...
Kdo vůbec jsem, ptáš se mně?
Ta, co oči své upírá do země.
Nechtěj to vědět, neptej se znova.
Pečlivě vážím i v myšlenkách slova…
Kdybych ti řekla to, přece jen, snad…
Tak bys mě nechtěl víc nikdy znát.
Zůstaň, ty milý, v nevědomosti…
Jsem ta, co trápí se pro hlouposti.
Ta, která řeší trápení mnohých lidí.
Ta, která pokleknout dávno se stydí.
Já jsem jen omylem rozkvetlá slunečnice.
Ukradený život, ne méně a ne více.
Toulavá kočka, jíž nikdo nepohladí.
Ta, co o tom lže, protože jí to vadí…
Já jsem střep v ráně, tak bolí mě žít.
Přesto však nemohu za tebou jít…
Jsem ta, co hledá a také nachází.
Ta, které zdánlivě vůbec nic neschází…
Ta, které na cestě stále jen klopýtá…
Panenka z látky, špinavá, rozbitá…
Ach prosím, nezjišťuj, copak jsem zač…
Máš vidět úsměv můj, neslyšet pláč…
Já jsem ta prokletá, zmatená, prázdná…
Ta příliš tichá, ta příliš vážná.
Ta, která nemůže udělat vůbec nic.
Jsem jako malá myš, vyhnaná z popelnic.
Ta, která byla vždy jen jako, na hraní.
Nikdo mě nemá rád, nikdo už nebrání.
Ta příliš slabá, co příliš prý naříká.
Ta, která opláče, co se jí netýká…
Ta paličatá, hloupá, co je stále v boji…
Ta divná, která si střeží skrýš svoji.
Možná mě znáš a tohle už všechno víš.
Třeba není to tajemství tam, kde teď spíš…
Ale jestli netušíš, nechtěj to znát…
Chci být pro tebe ta hodná, ta dobrá snad.
......