Klávesnice...
Mazlím se, se svou klávesnicí.
Hledám písmena, co dokážou hřát.
Tiše, jemně přejíždím každé z nich
svými nedočkavými prsty.
Důvod je prostý.
Nevím co psát.
Každé z těch písmen dává mi mat
a já končím kdesi na začátku
v napětí, v nervozitě, zmatku
nejistých budoucích cílů.
Je to jen klávesnice, vím.
Dál ji ale hladím,
jako by šlo o smysl všech mých cest.
Je to jen báseň, ať už o čemkoliv.
Má touha písmena svést
a vytvořit něco, co nedokáže nikdo jiný.
Blbost!
Ale jde o vteřiny.
Přece to také musíš znát.
Pár hloupých písmen a nikdo ti nedá mat.
Máš výhru v kapse, tahle hra je tvoje.
Končí tvé vnitřní nepokoje.
Končí tvé marné hledání
dokonalé básně, jejího smyslu,
všeho, co můžeš nalézt v ní.
Blbost?
Ne, je to tvá báseň.
Proto hladíš každé písmeno
s respektem, láskou, vášní.
Vždycky je báseň, která je něčím zvláštní
i když třeba jen pro tebe.
Neohlížej se na nikoho.
Pohlaď tu klávesnici znova,
vždyť jsou to jen slova.