Krabice ...
Můj život je v několika krabicích.
Vzpomínky omotané vrstvami izolepy.
Stačí jen odtrhnout a otevřít.
Tak proč mám najednou strach?
Jsou to mé vzpomínky, nikoho jiného.
Vzpomínky na něco, co už mi nemůže ublížit.
A přece se mi třesou ruce.
Jako bych otvírala něco posvátného.
Špatné heslo a dostihne mne kletba.
Zažít to všechno znovu?
Na každé z těch krabic je poznámka.
Otvírám krabici se jménem "nádobí".
Otvírám "věci na sebe" i "věci pro kočku".
Jen "sešitům" a "starým věcím" se vyhýbám,
jako čert kříži.
Vím, že dříve či později se tomu nevyhnu.
Vzpomínky se na mě povalí s jistou naléhavostí.
Poddám se stesku, samotě, zoufalství.
Možná pár věcí vrátím do krabic.
Možná pár vzpomínek zahodím.
Ale na konci všeho toho vybalování
zjistím, že jsem spálila všechny mosty.
Zavřu dveře před nechtěnou minulostí.
Rozsvítím světlo, zapnu televizi
a začnu znovu žít.
Jediný strach, který mě pak pohltí
bude, jestli mě také omotáš izolepou
a jak dlouho bude ti trvat mě otevřít ...