Nestydím se ...
Sedím tu v kaluži bezbarvé krve,
Už mě to nebaví, všechno mě jebe.
Cítím nenávist, bolest a strach,
Zavřená v kleci, jako nelítostný vrah.
Bez trochy pochopení, bez pevného objetí,
Celý život představuje nevyhnutelné prokletí.
Snažím se dostat ven z toho černého světa,
Stačí jen dvě slova, jednoduchá věta.
„Miluji Tě a to špatný chci zpátky vzít,
moc mě to mrzí a přeji si zas s Tebou být.“
A promiň, že oči plný slz mám.
Pro Tebe je to jenom hra a já jsem malý hráč,
Ty vyhráváš o tisíc bodů a mně zbyl pouhý pláč.
Nechci už cítit bolest, a taky si nechci lhát.
Kdo zažene můj smutek, ať můžu se zas smát?.
Chtěla jsem být jako princezna v té nejkrásnější pohádce,
Ale všechno se to pokazí kvůli nedůvěře.
Když ve vzteku otevíráš i starý rány.
Promiň, ale na srdci zůstávají mi šrámy.
A nestydím se za to, že ukazuji Ti svoje slzy,
Já totiž věřím ve šťastný konec, a doufám, že přijde brzy…