Perly ...
Slzy razí si cestu zpoza víček,
putují po tváři, jak hvězdy oblohou.
Hasí žár mých zardělých líček,
klečet já tobě, měla bych u nohou.
Místo nářků, za každý den děkovat,
vidět zítřky v pestrých barvách kvítí.
Být vděčná, že mohla jsem milovat,
a mohla s tebou spojit své žití.
Perly smutku navlékám na nit osudu,
ve vzpomínkách dnes marně hledám.
Jaké to bude, až s tebou nebudu,
ruce k obloze v zármutku zvedám.
Truchlí srdce mé a těch perel neubývá
plné dlaně i klín, ale na niti už místa není.
Za víčky smutek a beznaděj se skrývá,
všechny ty krásné sny upadnou v zapomnění.