Přemýšlím...
Když přemýšlím nad náma,
tak nevím kudy kam,
snad už být napořád jen sama
a už nikdy nesetkat se tam.
Tam na tom místě,
kde poprvé jsem tě viděla,
tam na tom místě,
kde napořád jsem s tebou být chtěla.
Když jsme spolu jednou byli,
a navzájem si řekli v jednu chvíli,
že spolu chceme být napořád,
že na to je přece řád,
že nás nikdy nic rozdělit nemůže,
a že nás ani nikdy nikdo rozhádat nezmůže,
že na tohle jsou prostě pravidla,
a že když je láska,
tak je všechno sladké jak povidla.
Tenkrát bylo všechno tak jednoduché,
ale dnes už mám oči suché,
teprve až dneska vím,
že řády a pravidla nejsou,
teprve až dneska vím,
že tu zradu si sami lidi nesou.
Teprve teď vím, jak je těžké bojovat
a není to jen si něco malovat,
anebo si něco namlouvat.
Bojovat je taky něco obětovat,
snažit se a něco dělat.
Bojovat jsou skutky
a ne jenom přemýšlet.
Bojovat je jako zahánět smutky,
a pasti na to zlé vymýšlet.
Já dala bych teď hodně
za to, mít tě zpátky
za to, jít s tebou zpátky do pohádky,
do pohádky, ve které jsem s tebou byla
a o které jsem vždycky marně snila.
Asi to není v mojí moci
a rozhodují o tom jiné velmoci,
jako třeba tvoje láska,
která možná už skomírá.
Anebo něčí hláška,
Že kdo nebojuje tak umírá.
Však, co já s tím teď nadělám,
když nebudeš chtít ty,
tak umírám, protože,
kdo opravdu miluje a je zklamán,
je ochoten spíše nežít než nenávidět.