Propast...
Jsi daleko, i když blízko,
ze tmy neznám východisko,
z propasti se snažím dostat,
však nezbývá mi, než tu zůstat.
Jako připoutaná k řetězům,
vzhlížím s úctou k vítězům,
jež dostali se z temnot ven,
a neznají noc, jenom den.
Já nedokážu lásku spálit,
od tebe se navždy vzdálit,
zanechat vše překrásné...
To dřív můj život vyhasne!
Nedosáhnu na tvou mysl,
bez tebe však nemá smysl
žít dál, sama, opuštěná,
láskou, žalem omámená.
Věčné by bylo trápení,
a každé temné znamení
trýznilo by srdce mé,
kvůli lásce ztrápené.
Proč milovat tě musím,
když se žalem dusím?
Ostatní nám nepřejí
a berou mi tak naději,
že všechno dobré bude,
a říkají: "Jenom propast zbude!"