Rozloučení...
Cesta byla víc než krásná,
i když s drobnými opravami.
Slova, chvíle víc než zvrácená,
a milovat jsem mohla doopravdy.
Však nepřítel stál mezi námi,
s kterým bojovat jsem nemohla.
A teď, čekající před branami,
chvilkovým časem jsem pohrdla.
Tvé oči pomněnek již nejsou mé,
tvůj sladký hlas též.
Již není to ruka má, co s tebou putuje,
však ráda stále tě mám, tomu věř.
Kapesník přítelem se stal
a vzpomínky tiší bolest.
Jak rychle čas „nás“ vzal,
ježiš, tohle nedá se unést.
Snad nejsem hodna tvého já,
snad jsem hodně chybovala.
Na duši zůstávají slova tvá,
a vědění, že jsem tě milovala.
Vyhledávat již tě nebudu,
i když bych víc než chtěla.
Snad v mysli tvé chvilku ještě pobudu,
nechci abych na tě zapomněla.
Tak poslední verš, poslední sloka.
Poslední veřejné vyznání.
Promiň, že láskou byla jsem hloupá,
že bolest k slzám mě dohání..
Věřila jsem v tebe v sebe v nás,
však s tebou to bylo jinačí.
Snad, rád mě ještě trochu máš,
a odpusť, už síly vážně mi nestačí …
… miluji tě …