Spíš...
V hrobovém tichu temnoty
skrývá se nářek všech zúčastněných.
Slyším ho, když se ze snů probouzím.
Ty ležíš vedle – obnažený.
Neslyšíš nic, nic tě nevzbudí.
I kdybych ze snu křičela já.
Klidně bys spal.
A já občas ze snů křičím.
A budím se zpocená.
Hledám tě vedle sebe.
Pochroumaná, zlomená.
Prosím tě, abys spravil
všechny ty nedostatky, co mám.
Ale ty spíš dál.
Neslyšíš, nevnímáš.
Prázdný jako krabička od cigaret,
co zahodil jsi před spaním na podlahu.
Ne, nestojíš mi za námahu.
Zkoušela jsem to však víc než osm let.
Znám už tvůj spánek nazpaměť.
Každý pohyb i každý zvuk.
Jsi vlastně pořád malý kluk,
zatím co já dosáhla dospělosti.
Není to k pláči ani k zlosti.
Jen je čas jít zase dál.
Ještě spi, lásko, ještě se vyspi.
Kdybys mě trochu miloval,
kdybys někdy objal mě ve spánku
neměl by náš vztah na kahánku.
Mohli jsme bojovat.
Ty ale radši budeš spát,
než bys mi pomohl, než bys pochopil,
že občas potřebuji jen pár hloupých chvil,
abych byla šťastná,
abys mě šťastnou učinil.