Už dávno ...
Když ráno se probouzím,
o hřejivém objetí sním,
a směju se sobě sama,
když peřinu objímám.
Jak oči otvírám chtěla bych dotek cítit,
k někomu, že patřím, ze srdce zas věřit,
kéž bolestí se zalknu a v osamění utrápím,
na záda zas padnu, ať ze snů se neprobudím!
A vzpomínky daleko mě táhnou,
v minulost zrádnou i krásnou,
chtěla bych se cítit jako tenkrát,
pro někoho být a že je někdo rád.
Ze soumraku na soumrak, dny po jednom procházím,
dávno život nežiju a že budu, nevsázím,
třeba jednou žalem konečně z cesty sejdu,
do lepšího světa z toho pekla půjdu.