Zamyšlení
Dívám se do mraků, co plují modrou oblohou
a je mi jasné, že sestoupit ke mně nemohou.
A je mi jasné, že nemám, co bych chtěla mít,
že žiji jinak, než bych chtěla žít.
Říká se, že každý sám strůjcem svého štěstí,
já vím, už dlouho stojím na rozcestí
a váhám, kterým směrem mám se dát,
kdyby aspoň neříkal „mám tě moc rád“.
Ta čtyři slůvka poskládaná v jednu holou větu
bolí, jako když típneš o jemnou kůži cigaretu.
Foukám si rány, jdu s tebou stále dál,
dal jsi mi hodně, ještě víc jsi mi vzal.