Zapomeň na začátky...
Začátky - ty jsou nejkrásnější.
Křídla, co rostou na zádech.
Vítr, co zvedá tě k nebesům.
Úsměv na jeho naběhlých rtech.
Život zdá se být snesitelný.
Snad zdá se i snadný žít.
A celý svět dá se uchopit
do jedné upocené dlaně.
Zapomeň na ně!
Zapomeň na tyhle začátky,
ač tak krásné zdají se být.
Realita tě strhne do propasti,
zaslepí oči, zlomí kosti,
zlomí i srdce tvé.
A pak tam dole budeš chtít umřít
a nevzpomeneš si,
proč to všechno vlastně bylo tak nádherné.
A pokud tě paměť nezklame,
bude to bolet o to více.
Křič, co ti stačí plíce,
dokud tě někdo uslyší.
Tam dole není pomoci.
A to, co bylo ti vším,
srazí tě ještě více k zemi.
Bude tě kopat přede všemi.
Nikdo nezvedne svoji hlavu.
Nikdo neuvidí tvůj pláč.
Začátky jsou krásné jen, když vytrvají,
když všechny trumfy nebude držet jeden hráč,
když hra skončí nerozhodně,
pak máš hodně
a máš, pro co žít.
Kdyby se to jednou stalo mě,
nemusela bych tu teď být.
Nevymýšlela bych tyhle rýmy,
spala bych dávno v jeho náručí.
Ano, začátky jsou krásné,
ale když teď pohlédnu mu do očí,
nevidím nic, co v nich bývávalo.
Jako by to tam tenkrát ani nemohlo být.
A pořád hledám důvody a cesty.
A nedokážu to pochopit...