Zase ten pocit...
1. 7. 2009
Zase ten pocit,
pocit, jenž neumí hřát,
pocit, co ti neumí nic dát.
Pocit, u kterého se musíš probouzet,
ne, usínat.
Cítíš hada.
Jak se na tvé hrudi kroutí,
svazuje tě,
všechno se hroutí.
A barva.
Tak černá jest,
jak nejčernější ze všech večerů
a strmých cest.
Místnost.
Malá, menší, nejmenší,
jako propast do tmy té nejhlubší.
Jako bolestivý výkřik,
jako klec, z které není únik.
Jako do samého srdce tvého průnik.
Čas, pomalu letí,
a ty?
Cítíš se jako nepotřebné smetí.
Nedoufáš, víš,
ale sama se to překonat bojíš.
Cítíš, že jeto tu zas,
ta nesnesitelná deprese,
ten nutkavý vnitřní sebevražedný hlas!
Zbývá otázka,
přišel už můj čas…?
pocit, jenž neumí hřát,
pocit, co ti neumí nic dát.
Pocit, u kterého se musíš probouzet,
ne, usínat.
Cítíš hada.
Jak se na tvé hrudi kroutí,
svazuje tě,
všechno se hroutí.
A barva.
Tak černá jest,
jak nejčernější ze všech večerů
a strmých cest.
Místnost.
Malá, menší, nejmenší,
jako propast do tmy té nejhlubší.
Jako bolestivý výkřik,
jako klec, z které není únik.
Jako do samého srdce tvého průnik.
Čas, pomalu letí,
a ty?
Cítíš se jako nepotřebné smetí.
Nedoufáš, víš,
ale sama se to překonat bojíš.
Cítíš, že jeto tu zas,
ta nesnesitelná deprese,
ten nutkavý vnitřní sebevražedný hlas!
Zbývá otázka,
přišel už můj čas…?