Nemusím se ptát
Už nemusím se ptát,
kam chodí slunce spát.
Kam stulit se mám po nocích,
protože slunce mé spát nechodí
a hladí mě po bocích
kdykoliv když se probudím.
Už nemusím se ptát,
co nechá mi tma zdát.
Kam sny se večer rozlijí,
snad nesejdou z té trasy.
Protože ty jsi ta poslední myšlenka,
když tiše usínám.
Líbáš mě na šíji
a hladíš mi vlasy.
Už nemusím se ptát,
proč se lidé chtějí smát.
Proč mají krásno na duši?
Kde víčka si osuší?
Protože je to báječné,
když cokoliv ti můžu říct.
V očích pochopení číst.
Každý smutek dálka lapí.
Mám ráda když se směješ.
Tak pověz mi vždy co tě trápí.
Už nemusím se ptát.
Co znamená mít rád?
Proč milují verše básníci?
Protože tvé city jsou jak perly v moři.
Vzácné, ale jasně zářící.
Protože z nich můj korál hoří,
od svítání do setmění.
Od soumraku do rozednění.
Vezmi mou ruku do dlaní.
Dnes přináším ti psaní
o našem věčném souznění.
Hvězdy svítí pořád.
Víš
i když je teď zrovna
nevidíš.