Přiznání ...
Netušila jsem, že se toho tolik změní.
Ten den, kdy jsem odepisovala na těch pár vět v messengeru, jsem chtěla být jen milá a zjistit zda to bude ještě stále tolik bolet. Říkáš si bolet?
Jak je to dlouho co jsi odemně odešel? 10, 11, 12 let? Nezáleží na tom kolik času uběhlo. Protože ten malý zrádce uvnitř mě, byť zlomený a zmačkaný do malého, přesto podstatného uzlížku si z tebe v sobě nechal tolik. Zanechal si v něm podstatu bytí. Umět žít, užívat si život plnými doušky. Nebát se zhluboka dýchat. Být odvážná a jít si za svou láskou.
Zanechal si ve mě tolik pocitů, které se po tvém odchodu z mého života uzamkly právě v tom malém zrádci.
A já je nikdy nechci pustit ven. To vše mi tě neustále připomínalo a připomíná. Pokud bych to udělala, ty by jsi z mého života zmizel úplně. A já si tu byť tríznivou vzpomínku v sobě přála uchovat.
Stalo se toho mezi námi tolik a přitom tak málo, na to aby jsme měli tu sílu to ustát a udržet to krásné.
Nebyli jsme připravený čelit tomu co by nás čekalo a proto bylo lepší se vzdát?
S odstupem času vnímám celou naši tehdejší situaci jinak. Vidím své chyby, stejně tak jako ty tvé. Zlobím se na sebe a nebudu lhát i na tebe. Mohlo to vše být úplně jinak. Jenže ty chyby nejdou vzít zpět. Zbyla jen ta bolest.
Přesně ta bolest o které jsem si myslela, že po těch letech už nebude po otevření pomyslných dveří tolik bolet, když budu milá a věnuji ti pár řádků. Mýlila jsem se.
Ta bolest opět vyplavala napovrch a já jako sadomachistické zvíře se v ní topila a bylo mi příjemné se mučit těmi vzpomínkami. Ta bolest mi připomínala, že jsem ještě naživu. Že ještě umím cítit, dýchat a ne jen automaticky jet podle předem určené cesty. Asi to nedokážeš pochopit. Chtěla jsem, aby jsi i ty pochopil jak moc mě tvůj odchod zničil. Tvé chování a vše co bylo, ... Než jsem pochopila, že to není podstatné. Nezáleží na tom.
Svou bolest si každý neseme v sobě sami a nikdo jiný jí za nás cítit nedokáže.
Jaké překvapení pro mě bylo zjištění, že ta bolest se mění v nový silnější cit. Je to nové a tak příjemné. Bylo to něco zapomenutého, ukrytého. Něco co jsem nemohla, ani přesto že jsem chtěla, dát nikomu jinému.
Patřilo to jen jedné osobě. Ta osoba si to vzala sebou když odešla. A jejím návratem ve mě opět rozkvetlo to pěkné a odříkané.
Po těch letech uzavření se, se opět můžu nadechnout. Roztáhnout pomyslná křídla volnosti, uvolněnosti. Odhodit vše to co mě drží přikovanou na jednom místě. Nic tak úžasného jsem necítila už tak dlouho. Téměř jsem zapomněla jaké to je.
Naše první schůzka po těch letech.
Vrazil si do mého života jako hurykán a začal si opět plenit mé já, které se tolik bojí kroků vpřed i přesto, že by si z celého srdce přálo běžet mílovými kroky. Mám strach. Strach z toho, že mi tebou bude opět ublíženo. O co ti jde? Proč si semnou hraješ? Hraješ si semnou? Co to vlastně deláš? Je tolik nezodpovězených otázek.
Copak to nevidíš? Nevnímáš to jak se vzájemně doplňujeme? Jak vše v nás do sebe dokonale zapadá. Jako by ten čas, co úplynul vůbec nebyl. Jako by se vše vrátilo, k tomu bodu, kdy jsi mě miloval a já milovala tebe. Jen ten mlžný opar minulosti se nademnou stále vznáší.
Opět toužím, vnímám, přeji si. Bojím se natáhnout ruku a říct si o to co bych chtěla. Chci brát co mi je nabízeno. Dávat co bylo zapovězeno.
Jsem možná blázen. Ten uzavřený, tichý človíček, který se tak dlouho před všemi chrání a neukazuje svou pravou tvář se cítí být živý a chce opět plnými doušky užívat ten opojný okamžik, že je chtěný. Chtěný tebou. Člověkem, který do jeho života patří a nikdy neměl odejít.
Takhle to vyzní hrozně jednoduše. Není tomu tak a nikdy nebylo. Je tolik překážek s kterými je nutno se vypořádat.
Mluvit mi nikdy moc nešlo. Nedokážu přesně říct co chci, aby řečeno bylo, tak jak to cítím a vidím. Neumím to.
Proto volím písemnou formu. Za tohle sklo či papír se dokážu schovat a nemusím se bát vyjádřit, co tolik potřebuji.
Ty to víš. Akceptuješ. Patří ti mé velké dík. Hodně pro mě znamená, že mi dovolíš tu volnost zvolit si jak ze sebe dostat to potřebné.
Náš vztah.
Znáš takový ten pocit kdy děláš něco co nemáš, ale i přesto víš a jsi přesvědčený o tom, že to je správné?
Přesně to cítím já. Není to správné. Spoustě lidem i nám samotným to ubližuje a ublíží a přesto všechno jsem přesvědčená, že ty jsi ten s kým mám být a s kým chci být. Dáváš mi víc než si sám dokážeš uvědomit.
Vždy tomu tak bylo. Jen jsem nedokázala udělat správné kroky. Ano ty správné kroky k tomu, aby jsme mohli plnými doušky užívat krásu života, být po boku někoho koho milujeme. A i ten druhý ti tvou lásku opětuje jak jen může.
Už dávno vím, že láska není jen ve slově miluji tě. Ale ve všech těch malých gestech. Je v pohledu, doteku, polibku, hádce i výtce.
Je v celé podstatě bytí.
A ani přes veškeré pocity, touhy a odhodlání to není snadné.
Nejsem sama. Mám rodinu. Už jako malé děvčátko jsem věřila ve velkou lásku a tomu, že jsou lidé, kteří si jsou souzení. Že si k sobě najdou cestu. Ten onen "princ" se vypořádá se všemi překážkami a pak spolu žijí šťastně až dokud je smrt nerozdělí.
Nejsem už malá holčička a vím, že život je mnohem krutější a že nikdy nepřestane házet klacky pod nohy.
Ale i tak stále věřím v lásku a osud dvou duší, které se hledají až se najdou.
Je ve mě zakořeněno tolik obav.
Co když si tohle vše maluji zase jen já? Co když nejsi skutečný? Co když mě opět od sebe odeženeš?
Nesnesu už další bolest z tvé ztráty. Tolik pro mě znamenáš.
Chtěla bych za tebou běžet říct ať mě držíš a nikdy už nepustíš. Jsem jen tvá, tak si mě vem a nenechávej mě žít po boku jiného.
Zachraň mě. Nás. Buď ten kdo ukáže, že to myslí vážně. Že to pro tebe není jen hra. Dočasná přestupová stanice.
Jsem ochotná se vzdát všeho svého pohodlí, všeho toho co jsem roky budovala pro tvou ... Pro naší lásku. Ale chci vědět, že je skutečná.
Potřebuji vědět, že trpíš pro lásku stejně jako já. Pomoz mi vtom nekonečném životním bojí za štěstím.
