Čekám...
...tak čekám a nic se neděje. Na moment slunce vysvitlo, ale byl tak krátký, že jsem ho s těží zaznamenala.Copak mi není přáno být šťastná? Milovat a být milována? Že by opět osud hrál se mnou znova tu svoji stupidní hru na pravdu o životě, vztazích a citech? A já jako jeho figurka selhávám. Psychicky selhávám. Nemám už dalších sil snažit se více. Sic úsměv na rtech svých nosím - v duši hluboce pláču. Jsem smutná, zoufalá a zazděná. Je to marné. Nebo že bych já byla marná? Síly na cokoli opouští mě. Pomalu, ale jistě.
Vstávám zas a znova. Bohužel vždy jen na chvíli. Cesta nahoru je dlouhá a plná překážek a pády tak bolestivé a často se opakující - je to pořád dokola. Veškerá moje snaha je marná. Asi tak, jako já. Věčný pesimista, který tak moc miluje smích i život, ale za jakou cenu, že?
Vzdát se? Ani nápad! Bojuji - vždy do skonání a i když jsou rány čím dál hlubší a jizvy ještě zcela nezahojené, bojuji tvrdě dál se vztyčenou hlavou..
Třeba jednou vyhraji. Zvítězím – potlesk ... opona spadne a dál? ... teprve na cvičišti jsem ... až z bojiště jako vítěz odcházet budu pochlubím se vám.
Avšak zatím …
...jen zklamané srdce mám.