Temnota...
18. 5. 2009
Mám v sobě nějaké prázdno. Ani nevím proč, z jakého důvodu, kdo nebo co ho tam zanechalo. Nevím ani od kdy. Nevím nic. Jen že tam je. A to prázdno jako by bylo těžší něž já samotná. Jako by to bylo něco, co nedokážu strávit.
Cítím jak mě to postupně celou pohlcuje. Kousek po kousíčku. Velmi pomalu. Velká temná propast bez ničeho. Jakoby už nic nebylo skutečné. Jakoby mi nikdo nemohl pomoct.
Cítím jak mě to postupně celou pohlcuje. Kousek po kousíčku. Velmi pomalu. Velká temná propast bez ničeho. Jakoby už nic nebylo skutečné. Jakoby mi nikdo nemohl pomoct.
To, co kdysi dávalo smysl je něco, co teď nedokážu pochopit. Celý svět se otočil vzhůru nohama. Odstavil mě do jakési izolace, ze které se můžu jen koukat. Koukat na to všechno kolem. Na ten chaos co běží tak rychle a já tak pomalu. Svázaná pocitem úzkosti. Úzkosti a bezmocnosti.
Dýchám tak těžce, že nevím jak dlouho to vydržím. Cítím, jak postupně mizí moje části těla. Zanechávají mě čím dál menší. Bez ohledu na to co jsem, co jsem byla, nebo co budu.
Dýchám tak těžce, že nevím jak dlouho to vydržím. Cítím, jak postupně mizí moje části těla. Zanechávají mě čím dál menší. Bez ohledu na to co jsem, co jsem byla, nebo co budu.
Ztrácím kontrolu. Nevím, jestli mám sílu vzdorovat. Jestli tomu nepodlehnout a ztratit se v té chladné temnotě. Sama a napořád.